Na mně z hlediska plamenometů a spol největší dojem v životě udělala "bojová ukázka" tzv. fugasu, kde nějaký velmi mladý slovenský poručík přinesl na buzerák 20 l kanistr benzinu s naftou, do toho dal něco jako kšandy, konec zapálil, a s cigaretkou v hubě poodstoupil. Pak se ozvala tupá rána, z kanistru vyšlehl tak asi padesát metrů dlouhý a asi deset metrů široký poměrně přízemní oheň, a pak to s dalším tupým bouchnutím všechno vzplanulo, a hořelo asi minutu s obrovským černým mrakem nad tím. Zajímavé bylo to, že to nešlo směrem k terčům, jak předtím předpokládal, ale tak o 90 stupňů bokem, kde to šáhlo na poměrně velkou dřevěnou kůlnu s odpadky, která zahučela, propadla se jí střecha, a shořela jak papír. My jsme stáli v podstatě okolo, protože jsem mu věřili, a poté co to dohořelo, odešlo potupně do křoví vedle buzeráku asi deset lidí, protože si nadělalo leknutím do kalhot. Já jsem po tomto vědeckém pokusu získal lásku k benzinu, ale současně i velmi užitečný, něco jako pavlovův reflex, že když jsem pak leta zahlédl idiota v zelené uniformě se sirkami, tak, pokud bylo ještě trochu času, tak jsem si hodil pěstičky na bradavky, a dal si sprintem padestáku směrem od něj.
