MVVP brzo zjistil své přednosti v kasárnách, a i když ho všichni místní přihřátí se sykáním nedobrovolně museli respektovat, i když ho jinak naprosto zavrhovali, protože byl sice mladý a opálený, ale nebyl "krásný", ujala se ho stodvacetikilová podpraporčica, B.N., náčelnice místní finanční správy, a uvedla ho do společnosti v podsatě na štáb pod přezdívkou "Džigo". B.N. byla rezolutní příslušnice ČSLA, a upoutala mne / ne fyzicky !!!/, když se jednou objevila s nějakými papíry v rukou na buzeráku mezi mužstvem, cvičícím s bezzákluzovými kanony. Jeden z nich, který ji vadil v cestě, uchopila za držadlo vepředu na hlavni ráže 82 mm, a smýkla jím asi o devadesát stupňů s výkřikem: Do Boha, dajtě ten kokot do piči, veď němohu proisť.....Stoupl jsem si tenkrát do pozoru, a začal hlasitě tleskat. Když se na mně se zájmem podívala, přemohl jsem strach, vystoupil z hloučku čistících hadry kola od bláta, a políbil ji ruku, čímž jsem se u Ní stal během okamžiku numerem zwei in der welt, a musel se pak před ní rafinovaně schovávat. Pokud jsem nebyl nalezen, funkčně zaskočil MVVP, a druhý den vždy na nástupu vypadal mírně strhaně, a nadpraporčica B.N. naproti němu velmi spokojeně. MVVP bylo krajně nesnadné nějak "fyzicky konkurovat"...
