Já jsem tedy svůj první magnetron z trouby od popelnice nažhavil z PC zdroje, a protože nějakej pilnej bezdomák, který mi to odšrouboval, z toho ukradl MOT, VN jsem vyráběl normálním televizním trafem, loudoval to do anodového elytu 4M/8 kV, a spínal jiskřištěm. Nebyla to autosvíčka, ale dva měděné šrouby M6. Dalo to vždy jednu dělovou ránu asi za minutu, ale když se na magnetron dala 100W síťová žárovka, bíle blikala, a po několika pulzech měla černé zrcadlo uvnitř na skle, i když svítila. Pokud se vzadu do vlnovodu zaletuje přepážka se šroubovacím asi 120 ohmovým zatěžovacím odporem, protože vlnovod byl měřen tesařským metrem, a neoptimalizován, když se to namířilo z metru na mokrý ručník, tak se z něj / toho ručníku/ po dvou pulzech asi čtyřech docela úzkých místech nebezpečně kouřilo. Pokud by někdo měž řil třeba diagram hornu, případně šteloval nastavovací šrouby aby opi timalizoval vyzařovací diagram, může svítit na pekáč s vodou, na které plave olejová skvrna. V místě nejvyšších intenzit se voda zahřívá, olej mění už při několika watech výkonu barvu, a tak vidíme diagram opticky, aniž bychom museli pracně a nepřesně měřit charakteristiku. Dělali to takhle ovšem už bošové ve třicátých letech minulého století, když yvvíjeli první německý radar Wu"rtzburg...
