když jsem jako študák gymplu v šedesátých letech minulého století černil, tak jsem musel vysílat jen dopoledne, když jsem byl za školou, protože to strašně rušilo blízké televize. I tak byli kolem rozčilení důchodci, kteří měli snahu neustále něco kontrolovat a bonzovat. Abych nebyl nápadný, používal jsem starý lorencácký inkurantní děrnopáskový dávač, který vždycky vysílal vymyšlenou volačku, a já se zatím producíroval jako alibi na zahradě. Jednou jsem to zase ráno pustil, sejdu dolů a hele, v ulici jezdí vnitráckej skříňák s anténkou. Skoro jsem si nadělal do kalhot, než to nahoře zhaslo. Skříňál přijel před nás, z něj vyskočili dva civilové s bednou s anténou, a staršně nadávali, že už to prej zase zhaslo, a že je ta svině zřejmě vidí. Pak zase naskočili, a odjeli. Odpoledne pročesávali baráky, ale to už byla anténa sundána, a moje čtvrtkilowatová flaška putovala v poště na chatu. Moje slavná LX4EPQ...jednou to bylo dokonce ve vnitrácký příloze amatérského radia na druhý straně s temnými vyhrůžkami. Můžete si to tam najít...
