Mně vždycky fascinovaly takový ty prvotní pokusy, třeba s těma usměrňovacíma krystalama jak kmitaly s LC se záporným odporem, a nebo třeba takový ty fotografie, jak Edison čumí do žárovky s třetí elektrodou, vedle je zrcátkovej galvanometr, a on k tomu, aniž by věděl proč, přibližuje magnet, nebo krystal leštěnce s kontaktem u charakterografu... Stašně se mi kdysi líbily třeba koherery. U jednoho movitýho známýho jsem si v ústavu půjčil šumák 25 GHz s trychtýřkem, zamířil to na to z metru, a ono to opravdu spínalo. Tak jsem to zkusil přes stěnu, a ono to opravdu na tu vzdálenost filtrovalo, pak jsem to zkusil ještě na deset metrů na chodbě, ale to už bylo všude plno bílých dychtiových štěnic, a tak jsem to zase vrátil, a šel si po svých. Vždycky je největší sranda, jak na tyhle pokusy čumí poskoci, a pak za takovejch dvacet let se to třeba začne nazývat Esakiho dioda, a padaj za to nobelovy ceny, ale až tomu poskokovi. Vždycky jsem si z práce do práce nosil obrázek profesora Yagiho, jak přistává v roce 1945 na nějaké džunce na molu v přístavu v NY, a tak roztomile čumí, jak všude okolo na střechách trčí jeho televizní antény, které vymyslel před dvaceti lety, a za které dosud nedostal ani babku...
