Když člověk hodnotí cenu svého času naprosto nedobrovolně a zbytečně stráveného v takzvané "armádě", sice si na jedné straně uvědomí, že za naprosté flákání dostal sice svých "třicet stříbrných" / bral jsem za své armádní zlepšováky asi tak dvojnásobek platu svého nadřízeného / důstojníka z povolání/, z čehož se mohl vždycky pominout, což mi zase působilo upřímnou radost, ale když zase uvážím, kolikrát jsem byl i s ostatními naprosto zbytečně vystaven riziku úrazu a podobně, divím se třeba jen těm skutěčně poškozeným, tolerovaným v tabulkách povolených ztrát, že si třeba někde na štábu nevyřídili svůj účet. I já jsem byl odejit v naprostém klidu, a ikdyž už se mne za dalších skoro čtyřicet následujících let nikdo neodvážil povolat znovu, třeba dosud jen popisuji výchovné kuličky zem. ing. ppor. V.B. a jinak jsem v podstatě ani nehnul prstem. Podivné, ovšem na tom je ta celá příživnické organizace odjakživa založena, a abych řekl pravdu, dosud funguje velice dobře. Jak řekl feldkurát Katz ze Švejka: To se nám to hoduje, když nám lidi pučujou...
